ského socialismu a roku 1848, ale i živou osobní účastí na soudobém životě veřejném; nebyla by toho však dovedla, kdyby nebyla přistoupila opravdová zralost umělecká. Tu lze sledovati i na tom, jak nyní uměla zpodobiti také městský život ve východních čechách, v Litomyšli neb v Poličce, který dříve buď jen naznačovala ironickými poznámkami neb podávala ve velmi matném a sentimentálním líčení i tento dar kulturní evokace stupňován jest ještě v »Dětech čistého živého« a hlavně v »Drašarovi«, kde nejen stará Polička a Litomyšl, ale i Beroun, Budějovice, Praha, ano i peštbudínská evangelická fara vzkříšeny jsou nezapomenutelně. Líčíc dějiště východočeských svých románů nemusila Teréza Nováková spoléhati pouze na vzdálené své vzpomínky a hojné své poznámky; vracela! se od r. 1898 vždy znovu do milovaného svého kraje. Zevním podnětem bylo, že, vybídnuta Aloisem Jiráskem, přijala úkol, zpracovati pro Ottovy »čechy« Litomyšlsko, Poličsko, Lanškrounsko a Vysokomýtsko; mnohé končiny potud neznala a úlohu svou pojímala tak vážně, že prošla veškeré vesnice, samoty i většinu lesů těchto okresů, německé a poněmčené obce v to počítajíc. Kdežto dříve ji při národopisných pochůzkách provázíval něžný choť, konala nyní své vlastivědné pouti s nejstarším milovaným synem Theodorem, jehož rozsáhlé vědomosti přírodopisné doplňovaly historické i národopisné znalosti matčiny; v blouznivé lásce k přírodě, v neutuchajícím zájmu o kraj a lid, ve vytrvalém snášení mnohých nesnází, ba útrap, byli si pokrevní putovníci rovni. Na zkušenostech oněch cest zakládá se netoliko XIII. díl »čech«, 197