Nebyla dojista ve všem tom myslitelkou původní
a iniciátorkou nejstaršíj v oboru krojovém byla
jí rádkyní Miloslava Procházková, pro
architektonickou svéráznost českého domova otevřel jí
zraky Jan Prousek,3 ale již před třiceti léty, roku
1886, značilo mé matce hnuti za svétáznost
podstatné rozšířeni národního povědomí: če§atvf
neni pro ni již toliko citové roznícení· pffslUŠD.ostí
jazykovou a kmenovou, ani pouhá hrdá
vzpomínka na národní velikost dějinnou, nýbrž bezpečná
jistota samobytné kultury, zajištěné tradicí a
odevzdávané z pokolení na pokolení.

Touto cestou dospěla má matka také k
soustavnému studiu východočeského lidu, jež mělo
nejprve povahu odborně národopisnou, kdežto
později sestoupilo až k hlubinám kmenově a
nábožensky ps~hologickýmj při tom zdržena byla
zd.ánli,,·ouoklikou: . popularisačtlě výchovnými
pracemi historickými. Velká dějepisná. čítanka
pro naše paní a dívky, nadepsaná »Slavin žen
českých«, která od r. 1888 vycházela ve
»Včelce« i v »Domácí hospodyni« a r. 1894 byla
vydána knižně v »Libuši«, znamená vyvrcholení
romantického historismu Terézy Novákové. Vše, co
v minulosti naší od báječných dob až do úpadku
bělohorského české ženy vykonaly velkého,
zaznamenáno jest nadšeným perem horlivé
sběratelky a obratné popularisatorky jako důvod
pýchy a pffklad národně mravní
opravdivostijhistorie česká nevykládá se tu s určitého hlediska
názorového, nýbrž předvádí v celé rozloze
provázena vlasteneckým patosem citového
zbarvení. Pozornějšímu čtenáři těchto dvaceti šesti

184