život vyrůstá dle jejího pojetí z Boha, řídí se jeho
vůlí a opět k Bohu se vrací - náš lid cítí se
šfastným též proto, že si stále uvědomuje tento
náboženský kořeni mravní síla moravského venkova
vyvěrá z pevné odevzdanosti do vůle božíj
městská kultura ničím nestůně tolik jako vlažností u
víře, lhostejnosti, ba nevěrou. Velmi často
projevuje křesfanství Františky Stránecké ráz
přísně církevni a katolický: oslavuje obřady v
chrámě, zpívá chválu pobožnosti poutnich, idealisuje
venkovské kněžstvo, zpodobujíc je jako duchovní
šlechtu moravské dědiny i národopisná knížka
její číní to způsobem cyklickým a těsně se
příblížuje tendenčním projevům kněžských
povídkářů na Moravě s Václavem Kosmákem v čele.
Nikdy není však Stránecká spisovatelkou
bojovnou: prostoduché křesfanství její není
předmětem agitace, nýbrž potřebou citu a bezpečností
ducha a proto nedochází nikde tak opravdového
výrazu jako ve vděčných chvalozpěvech dobroty
boží a v jadrných úvahách gnomičnosli až
biblické o radostné a útěšné závislosti člověkově od
věčné vůle Páně.

Celé nazírání Františky Stránecké jest věrným
zrcadlem jejího vychování a vývoje a zároveň
ozvukem myšlenkového snažení na Moravě v
druhé třetině minulého století. Vychována
pečlivě v teplém a klidném ovzduší spokojené rodiny
úředníka patrimoniálního, ve styku s přírodou a
zároveň uprostřed panské kultury, vssála záhy tra·
dice společenské, které ukládaly mladé dívce
vedle milostné něhy praktický smysl, vedlé tiché
nábožností hospodářské ctností, projevující Se Y

170