kou, avšak jest posléze pohnuta dětskou modlitbou vnukovou, že se smíří s trpělivou nevěstou. Svedené děvče nenajde jen u rodičů laskavého odpuštění, ale vdá se i šťastně za řádného muže a dožije se dostiučinění, že jí někdejší milenec a svůdce závidí rodinné štěstí. Starý dobrý dělník pozbude práce a ocitnuv se na holičkách, klesá od stupně k stupni, uchytí se však 700VU a oprostí se za těžké zkoušky i hlavní své chyby dřívější, lehkovážného pijáctví. Nikdy nedopustí Fr. Stránecká, že by ve světě dokonale řízeném vůlí božskou, byly zjevy, opravňující k názoru, jakoby povaha lidská byla v kořenech porušena neb jakoby společenský řád byl v zásadě nespravedlivý a vadný. Je-li vyštvána řádná, dělná ro-dina z rodné vísky do nehostinné cizoty, neodváží se spiwvatelka pochybovati o tom, že jest u stolu Páně dostatečně prostřeno pro všecky. Vrací-Ii se chudé děvče z Vídně tělesně i duševně zkaženo, činí Fr. Stránecká spíše výčitky rodičům, že neopatřili dceři dostatečného dozoru, než velkému městu, dávicímu mladé oběti. Mírný meliorism mravokárné vyprávěčky udíli drobné rady praktického rázu a skrovného dosahu a to případ od případu, ale vyhýbá se na mile opravdové kritice etické a společenské x ieví se jí takměř vždycky individuální vinou, zaplete-li se jednotlivec do rozporů s danými řády mravními a sociálními, které oddaná milovnice pokojného středocestí přijímá jakožto posvátné instituce božské, vyhovující lidským potřebám. V jediné své povídce s historickým pozadím, »Konšelovic Terézka«, vyvolávající terezianský věk, 167