tmavé modři zamlklých smrčin, jak stavení
chudnou a zasmušují se v zápase se živly a jak lid,
stížený těžkou prací; tuhne a hranatí. Jako u
Václava Kosmáka, jenž o něco dříve se stal
epikem končiny bezprostředně sousední, ocitá se
čtenář též v pracích Františky Stránecké na
rozhraní roviny a pohoří, a stejně jako naivní
naturalista brněnský uvádí i sentimentální realistka z
olomoucké školy ráda na pomezí dvou
vývojových období svého domova; jsou to padesátá
léta, kam spadá její dětinství. S patrimoniálním
zřízením a panskými řády hyne na prahu konstituce
i za zpátečnické episody následující starý
dědovský svět poctivého mravu a životních jistot;
složitější civi1isace městská a neklidná výroba
tovární útočí na zachovalý a nehybný venkov; lid
odcizuje se zvolna předkům v kroji, ve zvycích i
v touhách; jen pevná katolická víra a z ní
důsledně odvozená teokracie na farách, ve školách i
v představenstvech obcí zabraňuje mravnímu
rozvratu starodávného čestného života.

Tuto oblast, kterou opouští jen několikráte v
črtách z uherské nížiny a v obrázcích slováckých
i v nečetných tendenčních povídkách posunutých
až do sedmdesátých a osmdesátých let, zná
Františka Stránecká dokonale a zobrazuje ji v
různých střediscích společenských, střídajíc se
značnou pohotovostí výpravnou dějiště svých příběhů:
uvádí do tichých dědin pod krásnými, hučícimi
lesy, a uprostřed dozrávajícich poli, zalitých
proudy svatodušního slunce, vypráví o malých,
zapomenutých panstvíčkách, kam vrchnost po léta
nepřijíždí, a kde vůle i rozmar úřednictva jsou
nej
164