ztemnělých parků, hřbitovů s cypřiši pusobí
lyrickou pravdivostí. Tak stala se Berta
Miihlsteinová opětně miláčkem dívčího čtenářstva, které
obracejíc při háčkování růžovými prstíky
stránky »Libuše«, sní rádo o štěstí Toniččině z románu
»Vlasti a Tobě« nebo šlechetností Emmině z
knihy »Na březích Nežárky«. Dosud přechází ze
zpěvníčku do zpěvníčku opsána pečlivým rukopisem
dívčím píseň Miihlsteinové »Moje láska«, jež počíná se
slovy »Volám to v stinný, tmavý les, by stromů
šum to dále nes«, dosud se blouzní nad jejími
novelami. Tak žije památka dobré a ubohé
básnířky tam, odkud vzklíčila její poesie, mezi
sesterskými dušemi dívek naivních, oddaných a
jemných.

(1898)

2.

F ran tiš k a Str á n e c k á.

raj, jejž Františka Stránecká nejčastěji
popisovala se střízlivou a jadrnou věcností a občas
velebila slunnými chvalozpěvy vděčného srdce,
byl domovem jejích dětských let. Drobná
knížečka »Z pohoří moravského« předvádí skoro
naukově tuto pahorkatinu, která se od Brna
zdvihá k Jihlavě a tuhne i temní, stoupajíc do
vlastních hor: geologicky poučená a národopisně
zkušená znalkyně koná s čtenářem cestu od údoJi
Svratčina k rodnému Velkému Meziříčí a
upozorňuje, jak na polích ubývá prsti a přibývá
kamení, jak šťavnatá zeleň ovocných sadů ustupuje

163