mocně na břehu.

Nikdy nevyplnil krutý osud jejího
nejvroucneJšího přání, aby mohla říci to, čím se končí její
nejlepší a nejupřímnější povídka: »Již počítám jen
dny, které žiju sobě, pak budu náleželi jen
jemu!« S toužebným očekáváním seděla stárnoucí
dívka u oken života, a její oči »tmavé a teplé
jako letní noc, stiněné dlouhými řasami jako
hustým loubím, klonícím se nad temným jezerem«,
jak sama píše v práci »Manfréd« a jak vypravují
všickni, kdož znali její ubohý zmrzačilý zjev,
hleděly do dálky a čekaly. Zprvu namlouval si
neúapravitelný snílek, že štěsti musí přijíti jako
rusý Lohengrin na loďce tažené labuti lásky. Ne.
přestala doufati ani pak, když poznala, že
očekává klam. Hledala nápoj zapomenuti. Prsty její
klouzaly po klávesách, a »duch provázen
souhlasnými zvuky letěl daleko, daleko do cizího
neznámého světa, kde všechno krásnější,
velebnější a ušlechtilejší jest, kde žádná nenávist
nepanuje a čistá, vespolná láska člověčenstvo
spojuje«, jak blouzní v románě »Vlasti a Tobě«.
Chtěla se vzdělati, navštěvovala poučné
přednášky, pilně četla, studovala cizí řeči a
pokoušela se z nich překládati.

Posléze jala se psáti; o ní platí v plné míře
slova Laury Marholmové: »Nespokojená mladá
žena píše, aby alespoň něco měla.« Vysněný
život nahrazoval jí skutečnost, a to, po čem toužila,
dala prožívat svým hrdinům a hrdinkám. Dívčí
svět vylíčila upřímně, svěže, s kouzlem naivnosti
a v jarních náladách; tu má její pr6sa melodicky
půvab, tu její akvarelové obrázky letních zátiší,

162