rození, Vlastimila Růžičková neb Marie čacká a jiné sentimentální epigonky Čelakovského: potřeba oddati a pokořiti se oslovuje toužebně zpěvnou řečí hned milovaného muže, hned zbožňovanou otčinu. Tento tradiční návrat k národním myšlenkám obrozenským není však jen individuálním rysem Miíhlsteinové, nýbrž společným znakem její generace, která vystřídala pokolení kosmopolitní u nás. Almanach »Ruch«, jenž v druhém ročníku otevřel cestu do literatury Elišce Krásnohorské, Albíně Dvořákové-Mráčkové a Bertě Miíhlsteinové, značí příchod básnické mládeže, seskupené kolem Josefa V. Sládka a Svatopluka čecha: novým slohem, s přísným svědomím uměleckým, s životnou opravdovosti chtějí tito mladí poetové vzkřísiti vůdčí myšlenky probuzenské. Z básnířek byla s ten úkol pouze výmluvná pěvkyně citové a volní energie Eliška Krásnohorská, kdežto oběma veršujícím družkám jejím vadil naprostý nedostatek schopnosti zmocniti se života, ponořiti se do jeho vln a vynésti odtud hutný obsah. Berta Miíhlsteinová podivovala se sice srdečně vídeňské básnířce Adě Chrístenové, jíž také Jan Neruda přisuzoval velký význam lidský i umělecký, leč právě kladné rysy vlastní útočné pěvkyně ztracených ženských bytostí nadobro jí samé chyběly: prudkost prožití, bezprostřední vztah k syrové skutečnosti, dravá naléhavost citu, důraz v protestu; kde zdravá předměstská dcerka zběhlá v tržišti života i na divadelních prknech vrhala se statečně a dychtivě do proudu, tam neduživá slečna z maloměstské rodiny úřednické stála zádumčivě a bez· I- 161