kým spánkem rozkošného bezvědomí, která by
nesnila o závoji a oltáři. Jest tu spíše erotické
toužení v počátečních svých fázích než vlastní
psychologie lásky - to, co Miihlsteinová rozumí
láskou, jest buď citové opojení, zřídka provázené
smyslovými akordy, neb bezděčná milostná
tyranie mužovy vůle nad pasivní bytostí. Zena tú
otročí s uspokojením ba s nadšením a
neuvědomuje si, že by mohlo býti jinak - jeť jistě z rodu
Katynek Heilbronských, jejichž věk Berta Miihl·
steinová se zálibou líčila v několika povídkách.
V celé této prostoduché a blouznivé erotice
opozdila se romantická epigonka za svou dobou:
dávno před ní pojímala Karolina Světlá ženinu
lásku jako tragický problém mravního rtlstu, a
básnická její současnice Eliška Krásnohorská
zanotovala na rozhraní sedmdesátých a
osmdesátých let svou statečnou píseň milostnou, která
jaře velebí právo ženino spolupracovati
radostně s milovaným mužem o zvládnuti osudu.

Je-li hlavním požadavkem lásky u Berty Miihl·
steinové, aby se žena pokorně oddala milenci a
manželu, vymáhá totéž' s neúprosnou
samozřejmostí vlast .od mužů (a ovšem také od dívek)
v jejích knihách. Jako v erotice zaznívají také ve
vlasteneckém horování Berty Miihlsteinové
hesla služby, poddanství, obětování, ani zde láska
nerozvíjí vnitřních sil lidské bytosti, nýbrž
absorbuje ji; cit nepojí se tu s činorodou vůlí, nýbrž
zůstává příjemným narkotikem, uvádějícím v
rozkošnou malátnost. Takto se vrací' sentimentální
básnířka sedmdesátých a osmdesátých let tam,
kde státy vlastenecké romantičky národního
ob
160