loží dětské sukénky, již nemají na srdci než lásku
a vlast, snivé Ludmily, oslavující v tajnosti máj
srdce vroucími verši, koketní Rózy, chvátající ke
kde které produkci vyniknout svým půvabem,
důvěřivé Edity, které spoléhají na věrnou lásku
všedního učitele hudby a po mnohém zklamání a
mnohé únavě nenalézají než ópuštěný hrob.
Kreslí-li postavy poněkud aktivnější, jsou to
nezkušené Jelenky, nadšené četbou G. Sandové pro
studium ženské otázky, jichž honorářem stává se
snubní prsten šlechetného nakladatele; svérázné
herečky Perdity, nepachtící se po marném
uznání všední společnosti, nýbrž jdoucí mlčky a hrdě
trním života; sličné Evy, které pro hlas
křesfanského slitování neslyší vřelých výzev lásky a
oddanosti, ale konečně přece najdou v sobě ženu
a manželku; šlechetné Růženy, které neklesnou
nikdy k hrubému sobectví, af sebe hruběji jim
rvána čest a štěstí. Kde Berta Miihlsteinová
přímo nezpodobovala dívky dle svých vnitřních
zkušeností, tam promítala do postav toužebné své
dívčí představy o ideálech ženství - tak v obou
ústředních zjevech románku »Na březích
Nežárky«, nejrozvitější to skladbě své, v Emmě
Květovské, jež pro nicotného, sobeckého, bídného
chotě nemá než slova lásky, povzbuzení,
odpuštění, a v Leně Borecké, která promíjí té, jež jí
vzala všecky naděje dívčích let a zároveň sama
zříká se poháru lásky.

Jsou to v celku běžné typy konvenčního
románu ženského, který zrodiv se z romantického
kultu všemocného citu a z individualistického
sebevědomí ženiny tvůrčí vůle, zhrubnul a
zpla
158