Dvě e p i g o n k y.

Bl e dno u c í dag u e r rot y p y.

1.

Ber taM ti h 1 s t e i n o v á.

V drobné knížce veršů »Pohrobky«, jimiž
Berta Miih1steinová r. 1872 debutovala, přimykajíc
Se k elegické lyrice Gustava Pflegra Moravského
a Rudolfa Meyera, uprostřed šumění hřbitovních
cypřišů, vzdechů tmavých jezer a mdlé vůně
uvadlých věnců, které tak přiléhavě karakterisují
nálady jednatřicetileté básnířky, na jednom místě
propuká bolest trýzněného srdce, aby žhavým
proudem prorazila všedni kůru společenské
konvence: »0 jen jednu, jednu upomínku - jako
záblesk minulého štěstí, - kdybych měla na
života scestí! - O jen jednu, jednu upomínku!«
Zde skryt jest, tuším, klíč k pochopení její tvorby,
soustředěné do šesti nepatrných svazečků, z nichž
právě »Pohrobky« jsou psány veršem.

Šumí tu dech osamělosti, stesk duševního
strádání, smutek ze zklamaných snů, zborcených
oblačných hradů, šeří se tu beznadějné večery.
pohřbívajicí den, do kterého marně skládáno
mnoho nadějí. Všecka melancholie Berty
Miihlsteínové má zvláštní, snadno rozeznatelný odstín: jest
to zádumčivost roztouženého dívčího srdce,
vyhoštěného ze života. Hrdinkami jejími jsou
většinou dívky: naivně dobré Toničky, jež sotva
od
157