hodInou konvenčnost životních lží u »ušlechtilých dam s těmi hrdými čely a skromně sklopenými zraky«. Rozhodný protest, jenž se tu neodvratně tlačí na rty, smí nabýti však pouze podoby vášnivého výkřiku, aniž se přece mění v tendenční, určitě formulovaný projev: náhlou aposiopesí přerývá Karolina Světlá vlastní větu a zůstává v této práci jen a jen básnířkou.15 čistě subjektivní doslov, jenž tuto vyvřel ex abundantia cordis, patří k běžným technickým prostředkům Karoliny Světlé v prvním období jejího tvoření; nacházíme jej v práci »Ještě několik archů rodinné kroniky«, kde ovšem jest samou stavbou dějovou zdůvodněn, v obou povídkách vesnických »Sefka« a »0 krejčíkovic Anežce«, které jinak dotud neprozrazují v čisté své objektivnosti žádného spojení s osobou spisovatelčinou; nikde nemá však doslov tak plného zdůvodnění jako ve »Skaláku«. "Skalákem« vyvrcholují se drobnější povídky ještědské, které K. Světlá napsala před rokem 1867, ale v něm hlásí se již po mnohé stránce její vyspělé umění, jež pak v době 1867-1873 vytvořilo klasická díla románová, »Vesnický román«, »Kříž u potoka«, »Kantůrčici«, »Frantinu« a »Nemodlence«. Jako mohutné ty skladby, vykazuje již stručný »Skalák« mistrovskou integraci objektivního námětu ještědského a subjektivních zkušeností životních, vykazuje obdivuhodný podklad etický, vykazuje propracovanou stavbu dramatickou; těmito přednostmi doplňuje vynikající rys starších ještědských povídek spisovatelčiných, totiž jemně a láskyplně provedenou po 155