v tvář zmaru a věčnosti, a proto všecko kmenově neb národopisně příznačné tu naprosto mizU' Kdyby bylo bývalo uměleckým záměrem Karoliny Světlé, dáti práci ráz lyricky dramatický, byla by přestala touto scénou, avšak epický karakter novely přímo žádal výpravného zaokrouhleni. A tu se přímo nabízel onen výjev, úchvatný ve své lidské tragice, v jehož shlédnutí spočívaly prakoncepční kořeny práce: pohřeb samovrahův za zdí hřbitovní. Básnířka zobrazila rozryvnou tu scénu stručnými a hutnými větami dvou kratičkých odstavců, kde nalezla i příležitost po třetí vyvolat scenerii Roziččiny a Jáchymovy lásky, onen hájek drahý dvěma příběhy svatodušními. Lineární názornost, s kterou zhrdinšfujícf tužka K. Světlé kreslí Rozičku nad čerstvě nasypaným rovem Jáchymovým, dokazuje, jak intensivní byl vjem básnířčin ... a přece novela nekončí gestem, obrazem, výtvarnou koncepcí, nýbrž vykřikem nitra, pravdou citu, dramaticko-Iyrickou syntesí: »a s pláčem klesla Rozička na čerstvě nasypanou zem, políbila ji a zaplakala: ,Teď je to na jevu, jaké měl dobré srd I ce.« čistě osobní několikařádkový závěr, jejž Karolina Světlá připojila, ruší poněkud grandiosní účin této scény a snad i celého díla, s jehož koncepce snímá závoj dotud pečlivě stažený. V celé práci byla důsledně a přísně provedena integrace osudu básnířčina a Roziččina, avšak zde se dvojí ta složka rozlučuje, a básnířka mluví náhle z plnosti srdce, stavíc v nesmířitelné ironii do protikladu mravní hrdinství obětavého ženství a po 154