zaú všecko nasadil«, v slovech těch chvěje se
opravdová víra v kladné hodnoty života, víra, s níž
hrdinský idealism poetčin nemíní sleviti ani tehdy,
když si uvědomuje všecka hloubku lidského
utrpení: pesimism jest tuto překonán,13 Po
takovém vyznání cítí i drsný Skalák očistu, cítí
omlazení, jest to jakási mravní koupel před. smrtí, na
niž práva dobylo si jeho již vykoupené srdce
obětí: má jen tu svou sluj a tu postupuje Rozičce,
odhodlávaje se k sebevraždě. Touží jen po jediném:
aby mu nevěsta zazpívala ještě na cestu tak, jako
zpívávala v' dětstVí, mírným a jemným hlasem.
Dětské písně a slzy omývají celou duši, a jako
před chvílí vyznala ~e Rozička z víry v cenu
života, právě tak posledním slovem ve svém
životě vyznává se Skalák: »Věru, zkusil jsem dost
na tomto světě vlastní i cizí vinou; ale ... mne
přec život nemrzí. Víš-li pak, proč mne nemrzí?
Nemrzí mne proto, že jsem v něm poznal tebe,
a že jsi ... mne chtěla.« Rozička neustává v
zpěvu, ale po chvíli, ~idouc Skaláka oběšena,
pochopí, že zpívala mu píseň pohřební. V této
druhé části osmé kapitoly vše má mocný
dramatický spád; dialog jest v tak převážné většině, že
výpravné odstavce mají ráz pouhých scénických
poznámek, ač i v nich užila básnířka mluvy
vysoce výrazné, nalehavě lyrické, působivé a
plnozvuké ve své čisté prostotě. V osudném
rozhovoru milenců na samém pomezí života a smrti
vracejí se všecky vůdčí motivy práce, tu jen
lehce nadhozeny, jinde zhuštěně vyjádřeny:
nemluví to ještědští horalé v determinaci svého
prostředí a své společnosti, nýbrž prostě lidé, tváří

153