ha, odtud pak k víře v sebe sama a konečně k
důvěře ve vlastní obrozeni. Jemu zasvěcena jest
kratičká, klidně výpravná, skoro pedagogicky
vyznívající hlava pátá, jež po svrchovaném napětí
scény předchozí přináší oddech dějový i
náladový. Velmi přesně uzavírá spisovatelka vlastní
obsah této kapitolky do vět o změně Jáchymově:
»Co byla Rozitka v něm dobré srdce poznala a
ocenila, tu ho také skutečně měli co byla nad
ním zaplakala, jakoby byly její slzy všecky zlé
pudy s jeho duše smyly i co viděl, že se někdo
těší, těšil se sám ze sebe a dal na sobě záležeti,
aby nebylo na něm ani poskvrnky.«

Jako promyšleně provedený protějšek ke
čtvrté, obsažné kapitolce, působí dějem bohatá
hlava šestá: tam se všechno stupňuje k úplné
obrodě Jáchymovy duše, zde vše postupně klesá
až k naprostému jeho rozvratu. Kdežto však v
kapitole čtvrté odehrával se výjev jediný,
nakupena tuto vrstvovitě celá stupnice vysoce
dramatických scén nesených četnými osobami proti
tamnímu důvěrnému dialogu: nejprve Jáchym s
Rozičkou v lese na vrcholu milostného
blaženství; po té Jáchym u představeného po prvé
uraženi pak ve výjevu s farářem urážka zpečetěnai
posléze farář přemlouvá Rozičku, aby upustila od
nerovného spojení, ale právě když statečná dívka
odpovídá knězi obrannou řečí, dochází zpráva o
úkladném skutku Jáchymově na představeném.
V prudkém a vzrušeném sledu říti se čin za
činem, urychluje se co nejvíce postup dějový, ale
přece našla tu básnířka vysoce šťastné místo, kde
mohla plně projeviti nejryzejší svůj lyrismus. Na

150