hrdinek Sandové, které, nedbajíce zákonné
sankce a veřejného souhlasu pokrytecké společnosti,
jdou za hlasem vášně, avšak nesen jest i etickým
optimismem Schillerovým. Neváhám říci, že
Roziččin apoštolát obrodné lásky jest ryzí koncepcí
rousseauovskou (nehledám tu naprosto závislosti
slovesné, nýbrž .pokouším se toliko o určení
kulturně-psychologického typu.) Jáchym v zracích
básnířky i její hrdinky jest od přírody dobrý člo·
věk, kterého lživou morálkou a nesprávným
zákonodárstvím porušila společnost. Ale jako
každý jednotlivec může býti i Jáchym obnoven, a
tuto obnovu podniká Rozička: také Rousseau
volí za nástroj obrody hned lásku, hned výchovu.
Rozička slučuje obé a čistě rousseauovsky
odpoutává milence od vlivů společnosti, uvolňujíc
v jeho nitru to, co znamená jeho přírodu -
Jáchymovo dobré srdcej její poslední cíl jest týž
jako konečný záměr filosofa ženévského:
vniterné zdokonalení člověka.

Mistrovským kusem psychologické
pronikavosti a zároveň úchvatné dialektiky lásky jest dialog
mezi Rozičkou a Jáchymem, v němž tón citový
i výrazový jest mnohokráte změněn, od
Roziččina zoufalství až po její důvěryplné vyznání lásky,
od Jáchymova cynismu až po jeho hluboké
dojetí - čím více vyniká mravní převaha dívčina,
tím důsledněji mění se rozhovor v monolog
hrdinčin. To, co v korespondenci Karolíny Světlé s
Janem Nerudou burácí v prudkých improvisacích,
dostalo tu formu dramatického stupňování:ll
zcela promyšleně a zároveň vysoce účinně vede
básnířka svého reka od víry v člověka k víře v
Bo
149