a myšlenek, jimiž ovládán jest dialog mezi
Jáchymem tonoucím v samých hloubkách vin a
hříchů a mezi jeho spasitelkou Rozičkou, vrší na
počátku kapitoly kontrast na kontrast. Po
temném ličení mravního úpadku Jáchymova lyrická
báseň v próse o posvátném jitru svatodu§ním v
kvetoucím háji, ale uprostřed této básně
srdcervouci bída kleslého člověčenství: zohavený,
potlučený, zpitý, bezvládný Jáchym nalezen
Rozičkou ve chvíli, kdy »vše se lesklo, květina rosou,
pták písni, nebe sluncem.« Velký tento výjev "I
háji o letnicich, kdy v Rozičce děje se cosi
kromobyčejného, rozhodného, velikého, ana naplněna
jest Duchem svatýma počne mluviti jiným
jazykem, zrodil se z kypivé plnosti romantismu
básnířčina. Čtenář mimoděk vzpomíná všech
velikých romantiků školy Rousseauovy: samého
Jana· Jakuba a jeho vikáře savojského i
proticirkevního katolíka Lamennaise, když Rozička hledá
svého Boha nikoliv ve chrámě, nýbrž pod
temnými stromy lesa; čestného občana francouzské
republiky Schille,ra, jenž napsal »Die Welt ist
voUkommen iibel'aU, wo der Mensch nicht
hinkommt mir seiner Qual«; přírodní blouznivkyně
G. Sandové, když Jáchym se Rozičce jeví
»jedinou skvrnou v té boží přírodě«. Ale Karolina
Světlá nevyjímá z romantismu jen dva tři
nahodilé motivy a zásady: nehledíc ani k tomu, že
jako' veškeří následovníci Rousseauovi dovede
zobraziti přírodu v celistvosti její atmosféry,
květeny, fauny s mírným a něžným naladěním citovým,
obzírá celý svět s tohoto romantického hlediště.
Mra vní čin Roziččin podobá se velkým skutkům

148