málo pozdější »Lamač a jeho dítě« takřka jsou
psány pro mohutné scény závěrečné, »Anežka«
pro katastrofu na hradě Fridštejně v jitřním
šeru, »Lamač~ pro Vackovo sebepřekonáni v
10·mě. Ve »Skalákovi« postavila básniřka na
nejvýznačnější místo povídky dva výjevy přesně
korespondující, dvojí hovor milenců v smrkovém
háji o hodě velikonočním: po prvé (kapit •. IV)
nachází Rozička Skaláka v nejhlubší mravní
bídě a dovádí ho hovorem obdivuhodně
stupňovaným k předsevzetí, že se za cenu její lásky
polepší; po druhé (kapít. VI) shledává se s nim po
roce, změněným, obrozeným, vykoupeným a
dává mu v milostném opojení celou svou lásku.
Ještě dva výjevy v povídce stojí na tak vysokém
stupni lyrické krásy, jeden z nich, když Rozička
s Jáchymem ve sluji hovoří na rozloučenou a
otvírají tváří v tvář smrti pečeti s nejhlubších
svých tajemství, a když konečně sestárlá,
opovržená a ožebračená Rozička zpívá v slzách
písně dětství, jest invenci poetčinou; druhý -
pohřeb sebevrahův však zakládá se na autopsii a
náležÍ k prakoncepci díla. Těmto čtyřem
scénám, z nichž pouze jediná patřila přímo k námětu,
nemůže se nic z povídky rovnati, ač spisovatelka
nespořila vynalézavosti jiných jímavých obrazů,
z kterých rozkošná idyllka dětského setkání
Roziččina s Jáchymem na pastvě, neb temná freska
návštěvy Roziččiny v žaláři, neb příchod
Jáchyma žebráka do »zlatého paláce«, kde naň čekú
nevěsta, svědčí o široké schopnosti náladově fa·
bulační své tvůrkyně. A však komposiční a
psychologické místo těchto výjevů vysvitne teprve

146