kově za toto poznání, s jakým se dotud nepotkal.
Líče Karolině Světlé, proč a od kdy náleží jí cele
a bez výhrady (nedatovaný list, jejž opsala Světlá
v psaní sestře dne 21. srpna 1862, str. 36) a
praví, mluvě o přítelkyni své v třetí osobě: »Tu
jsem jí stál najednou na blízku. Byla středem
kruhu skvělého,. muži se hádali o její slova, a
ženštiny mřely nenávistí. ,On je mizera,' říkali jí o
mně v žertu, ale opravdu to myslili I ,on nemá
srdce.' Tu se ohlédla, a její pohled, tento
zamyšlený, vždy zkoumající pohled utkvěl badavě na
mně. Netušila, že rozhoduje odpovědí svou osud
můj. ,Jak řekneš, tak bude,' ustanovil jsem sám
u sebe, třesa se nikdy nepocitěným napnutím. ,Že
nemá srdce? Ne, tomu nevěřím. Spíše bych
řekla, že ho má někdy příliš mnoho!~ tak zněla
rázná odpověď v lehkém rouše a ona žertovala dále
s těmi trulanty. Co se ve mně dělo, děje se v
člověku jen jednou, srdce mé propuklo jediným
ráz~m ten led, ty vzdory, to trní, v němž se bylo
mrzutě zahrabalo, a kde je byla ona ze všech lidí
jediná nalezla, a od té chvíle náleží jen jí, bije
jen pro ni. Proč je probudila, obtěžuje-li teď jeho
klokotání, jež bylo smrti uvyklo, již hnilo,
neprosilo se o život.«8

Takto úplně organicky splynul při koncepci
»Skaláka« trojí živel: Karolina Světlá,
pozorovatelka lidu ještědského hlavně po stránce
povahopisné, najde povídkový námět; Karolina Světlá
spisovatelka, interpretuje jej motivicky dle svých
literárních sklonů a mravních názorů; Karolina
Světlá - žena naplní jej vlastními tragickými
zkušenostmi citovými. Kdy se s námětem setkala,
ne
142