domí a lepší já, hýře s ženami pochybné pověsti,
právě jako hrdina nového námětu; děsila se
myšlenky, že Neruda bude odveden do vězení pro
dlužníky a kreslila si vězení to nejinak než žalář,
v němž »Skalák« odpykává svůj zločin; s
fantastickou výmluvností dokazovala Nerudovi hrozné
následky »styků s nesvědomitými lidmi, se
šejdíři a podvoďníky« v onom vězení a v mysli si
rozváděla tento motiv i v rámci ještědského
příběhu, z čehož pak· vznikl v VII. oddílu povídky
názorný odstavec o návštěvách káranců u Ro,
zičky.

Avšak hlavním motivem ztotožnění obou
muŽských postav, drahého básníka s opovrženým
samobijcem, jest něco jiného: jest to obsaženo v
posledních slovech Roziččiných, která šeptá v slzách
nevěsta samo vrahova, líbajíc jeho čerstvě
zasypaný hrob: »Teď je to na jevu, jaké měl dobré
srdce!« Jak Roziččina neproměnná láska a
věrnost k Jáchymovi, tak básnířčin hluboce mrav:ní
vztah k Janu Nerudovi vyvěral z neochvějné víry
ve vzácné srdce, v šlechetnou povahu milostného
přítele. Že z tohoto motivu prýští vlastní patos
povídky, dosvědčuje obrana novelly a postupu
hrdinčina v uvedené kapitole »Literárního
soukromí«, kde spisovatelka tak názorně přirovnává
»bohaté, zlaté srdce v člověku poskvrněném
zlými vášněmi« k »peněžence v prachu zašlápnuté,
z níž však se na vás zaleskne obsah zlatý«. A
stejně průkazně dokládá úryvek dopisu Nerudova
Karolíně Světlé, že jejich eroticko mravní poměr
vybudován byl právě na této víře Světlé v
drahocennost srdce Nerudova a na vděčnosti
básní
141