festace téhož mravního úsilí. Ale že Jan Neruda
v koncepci básnířčině zvolna nastupoval místo
vesnického vyvrhele, rváče, pijáka, násilníka 7
Tento paradoks zasluhuje výkladu podrobnějšího.
Čím do vyšších oblasti mravní vznešenosti a
odvahy se povznášelo výchovné obrodné poslání
Karoliny Světlé, tim hloub klesal ve vinách a
vadách ten, kdo měl býti vykoupen a: očištěni již
na místech právě citovaných vracejí se výrazy
jako »bláto«, »bahno chtičů«. Karolina Světlá
soudila o erotickém dobrodruhu, mravním
nihilistovi, divokém bohémovi, jakým byl Jan Neruda
r. 1862, velmi přísně, ba nelze jí sprostiti výtky,
že příliš ochotně přijímala názory maloměstské
společnosti pražské o mussetovské rozháranosti
básníka proletáře. Vytýkala mu jeho pochybné
styky milostné, pohoršovala se nad jeho hýřením,
hrozila se jeho prodluženosti, takže Neruda v
dopise, který opsala K. Světlá pro sestru přílohou
k listu ze dne 28. srpna 1862, praví s ironickou
výčitkou: »Já bych nemohl nikoho tak trápit,
jako Ty mě trápívalas, a kdyby to byl vrah, zloděj,
loupežník. Snad Ti křivdím, ale někdy se mně
zdálo, jako bys mne měla ještě za něco horšího,
nebudu Ti to vyčítat, německé přísloví praví:
,Fiir was du dich gelten Hisst, das giltst dul, a já
jsem si hrál s passí na padoucha« (str. 51). Toto
místo jest velmi významné, ukazuje! nám onen
motivický souhlas, na němž založeno ztotožněni
Nerudy s oním vesnickým rváčem, pijákem,
násilníkem v koncepci »Skaláka«. Řada
podružných motivů sesilovala toto spěti: Světlá s
hrůzou představovala si Nerudu, jak utápí své
svě
140