s láskou, klopýtajíce, padajíce, snad spatří několik
vyvolenců přece zářící jeho tvář. Vzchopte se,
příteli, bratře drahý, neukazujte mi, že Vás
pokrývá bláto, hle, ruce moje dosti čisté, by smyly
každou vinu s Vás a každou zahojily ránu, Č
ach nekřičte ,Není ideálu, není', dokud Vám ještě
bahno chtíčů Vašich oči zaslepuje - já se
nespustím více ruky Vaší, Vy musíte za mnou °
chtějte, prosím Vás, chtějte!« (str. 55 a 58,
nedatovaný list J. Nerudovi z konce srpna 1862).

»Mně to nedalo odvrátit se co vzor ctnosti od
něho a přenechat ho osudu, on by si byl málo
z toho dělal, propadával se s pravou passií
v bláto a nechával v orgiích divokých s pravou
pochoutkou ducha, zdraví a čest. - Vírq, že
stokrát proklínal okamžik, kdy se mně přiblížil, kdy
jsem v něm probudila mimo vášně opět cit pro
čest, chut k práci - člověka, ale doufám, že to
více nečiní« (str. 61 a 62, dopis sestře ze dne

4. září 1862).

»Mnosrdenství Samaritána rány oloupeného
vymývajíciho vešlo v přísloví, a ta, která chtěla
duševní rány vymývati a zahojiti, má zavržena
býti, protože byl před tím muž na její prst zlatý
kroužek nastrčil a tím si ji najal, by doživotně jen
pro jeho bolesti slechu a balzámu měla?« (str.
75, list sestře ze dne 6. září 1862).

Není snad potřehí dalších důkazů, aby vysvitlo,
proč a jak splynul v duši básnířčině milostný
vztah »zámožné, osiřelé _dívky k soudruhu mládí
svého, v němž poznávala přese vše:chnu zhýralost
vzácné vlastnosti«, s vlastním poměrem k Janu
Nerudovi: v obou případech šlo o dvě různé
mani
139