6. srpna 1862).

»Mohla bych si tu celou věc usnadniti a udělati
ted konec, slovo, pohled by jej zapudilo', však
bych já to pravé nalezla, jen kdybych opravdu
chtěla, ale já chci s jeho zlým démonem zápolit,
jak dlouho mi toho poměry dopřeji. Snad jej
přemohu tak dalece, že zůstane na té dráze, na které
jej míti chci, k vůli věcí, třeba ji nastoupil k vůli
mně, a že na ní setrvá, třeba jsme se rozloučiti
musílí« (str. 26, sestře dne 15. srpna 1862).

»Chci, ano chci býti a zůstati přítelkyní Vaší,
to jest prozřetelností, která spojuje v sobě
shovívavost matčinu, vážnost otcovu, laskavost
sestřinu a vytrvalost bratra, a opustí-li Vás celý
svět, já přec vytrvám« (str. 33, nedatovaný dopis

J. Nerudovi ze srpna 1862).

»Nahlédla jsem hluboko v zatemnělou,
rozervanou duši Vaši, a cokoli jste také učinil a na
sobě zhřešil, omlouvám Vás. Vy nevěříte v nic,
Vy nedoufáte v nic, Vy nic nemilujete. Vy jste
ztratil dílem nešfastnými poměry, dílem zkácením
nejdražších naději, dílem vlastni vinou radost sám
ze sebe a následovně na světě duševní Váš stav
se stal nesnesitelným, a Vy se chcete
ohlušiti. - - - Mne spasila sestra, a já spasím Vás,
mnou se naučíte věřit v sebe a doufat v život.
K čemu mne nazývají Světlou, kdybych s to
nebyla osvítiti tmu v srdcích lidských? Jako ona
volala neúnavně ,Činnost, činnost' - tak i já
volat budu ,Činnost!' - já musím vzkřísit duši Vaši,
vždyf cítím v sobě proudění sta životů! P
V zhi'tru, vzhůru! pravím, cesta naše daleká, ideá1
tak vzdálený věku našemu - ale spějme s chuti,

138