tento prvek plně pochopiti a ztotožniti jej s
mocným zažitkem vlastním. Toto ztotožnění dlužno
pokládati za rozhodující, s Goethem mluveno, za
krystalisační okamžik tvůrčího procesu
»Skaláka«: dílo přestalo býti námětem objektivním x
asi do r. 1870, kdy počala psáti své humorné
obrazy ze života ještědského a své názorně
archaistické obrázky staré Prahy, neznala ostatně
Světlá vůbec námětů objektivních - hrdinka splynula
se spisovatelkou.

Které to byly mocné zažitky, jež Karolina Světlá
na tomto stupni koncepce ztotožnila s eticky
citovou náplní příběhu ještědského?

K tomu odpovídá způsobem zcela určitým a
přesným korespondence Karoliny Světlé s J
anem Nerudou, stojící stále na rozhraní přátelství
a lásky. Kdekoliv K. Světlá formuluje důvěrný
svůj vztah k Janu Nerudovi z roku 1862, vždy
znovu vrací se pojetí jeho jakožto poslání mravně
výchovného, jakožto působení očistného, jakožto
mise vykupitelské; vnitřně pravdivá a k sobě
samé neúprosná básnířka nejednou cítí, že
vyměnila úlohu milenčinu za úkol vychovatelky,
guvernantky. Zde stručný soupis
nejvýmluvnějších míst z dopisů Karoliny Světlé Janu
Nerudovi a sestře Žofii, jež ilustrují toto pojetí, zcela
shodné s eticky citovou tendencí hrdinky v
novém námětu ještědském.7

»Za to jsem slíbila všecko, co je temné,
osvětliti, co je hranaté, otesati, co je hrubé, zjemniti a
mít neskonale mnoho trpělivosti. Krátce uvázala
jsem se v úřad guvernantky, o němž nebude
nikdo na tomto světě vědět« (str. 17, sestře dne

137