spasen mohl býti teprve, když Marie Zásmucká
obětovala lásce pro něho vedle všeho jmění i
život. Roku 1860, když Karolina Světlá psala
»Líbánky koketiny«, nebyla ještě dosta:tečně mravně
uzrálá, aby dovedla psychologicky vyčerpati
motiv tak vděčný, jakým shledávala mravně
obrodné působení ženino na duši mužovu. Avšak
koncem roku 1862, když tento motiv znovu ji
přivábil v námětu ještědském, měla již nejen
odvahu, ale i tvůrčí sílu, aby jej posunula v samé
popředí děje povídkového, jak sama praví v
dalším (obranném) odstavci citované kapitoly »Z
literárního soukromí«: »Moje rekyně viděla bohaté
zlaté srdce v člověku poskvrněném nepěknými
vášněmi. Doufala, že jeho povahu z nich očistí,
což by se jí bylo zajisté podařilo, kdyby nebyl
člověk z hanebně zášti a závisti dílo její zničil.«6

Zdůrazněním a propracováním prvku eticky
dramatického značí »Skalák« důležitý vývojový
stupeň v básnickém díle Karoliny Světlé a může
býti přímo pokládán za předzvěst a průpravu
jejích velkých románových skladeb ještědských,
počínajících se rokem 1867, které mají čistou
inspiraci etickou a osnovu takměř dramatickou.
Avšak pouze ten, koho jsou úplně tajny zákony
koncepce a tvoření básnického, mohl by se
domnívati, že prvek eticky dramatický
spisovatelka prostě odkryla v námětu a provedla jej čistě
objektivně bez osobně životní účasti. Naopak
básnířčino nitro bylo prožitými zkušenostmi
citovými i mravními právě v době, kdy ji zrakový
dojem i ústní vypravování přiblížily příběh
Skaláka a jeho nevěsty, tak připraveno, že mohlo

136