pro neho život, neměla mu zasvětiti jen jediný
nejplodnější moment svého bytí; tuto formu
hrdinské oběti vyčerpala Světlá způsobem
konvenčním figurou Aniččinou v »Společnici« a
způsobem tragickým postavou Krejčíkovy Anežky.
Tentokráte šlo o cosi mnohem vyššího: obět
hrdinky nového námětu rýsovala se již v
původním, holém podání jakožto postupné dílo
mravního vývoje, jako promyšleně osnovaný proces
etického růstu, jako motiv dramatického
vzestupu. Již jednou, o dvě 1eta dříve, v »Líbánkách
koketiných«, v díle to ven a ven začátečnickém
a psychologicky nevyspělém, dotkla se básnířka
tohoto motivu, aniž ho dovedla náležitě využíti.
Folie titulní hrdinky, Marie Zásmucká, koná na
svém ženichovi Otakaru Kosteleckém, jenž
prošel mravním nihilismem i frivolním požitkářstvím,
podobné díio obrody a očisty tím, že v něj věří
a že jej miluje, »DkoHbala démony v ňadrech
jeho slovy svaté lásky, a opět vracela se víra
v lidské srdce a v úkol života jeho do jeho duše
jako stříbrný svit měsíce do krajiny krutou bouří
zmítané«. - »Obyčejný, opovržlivý úsměv
neobletoval více ústa jeho, a výraz divoké ironie,
který jindy srdce matčino jako rukou ledovou
stahoval, vytratil se úplně z jeho mužné tváře.«5
Ale motiv, jenž položen jest do předhistorie
vlastního povídkového příběhu mezi Emilií
Manetínskou a Otakarem Kosteleckým, musí ustoupiti
v druhé polovici »Líbánek koketiných« motivu
pohodlnějšímu a méně novému: Otakar nebyl
touto občerstvující mocí etické lásky dostatečně
vyhojen, aby nepodlehl svodům kokety Emilie;

135