jmouti, což ho dožene k samovraždě. Když každý
se štítí a zdráhá prokázati mu službu poslední,
jest to ona, kteráž jej pochová, v kterémžto
okamžiku jsem ji seznala.«3 Druhá zpráva o vzniku
»Skaláka« jest mnohem stručnější a nekryje se
úplně s tímto autentickým vylíčením. V
belletristicky zaokrouhlené črtě »Po tmě«, psané roku
1900, vypravuje tchyně Karoliny Světlé,
rychtářka Mužáková, své vnučce, jak hojnou látku
podala snaše pro její práce ještědské, a dí: »Inu,
zrovna tak na puntík, jak to paní tetička píše,
se to nestalo. To víš, to ona ani nesměla tak
napsat, aby se v tom lidé nepoznali. Musila si to
uzpůsobit. Já jsem jí mnoho látek sama dala.
Vypravovala jsem o Antošoj, o Frantíně, o
Kantůrčici, o Skalákoj atd.«4

Rozpor mezi oběma zprávami jest však pouze
zdánlivý. Karolina Světlá zdůrazňuje, že
prakořenem novely byl zrakový dojem: vidí sama, jak
věrná nevěsta pochovává zavrženého a
zneuctěného sebevraha... to, co v povídce stojí na
samém závěru, tvořilo praprvek koncepční, čímž
též si vysvětlujeme názornou a mohutnou
intensitu výjevu pohřebního v novele. Mocně
vzrušena tragickou scénou, vyptává se básnířka v
nejbližším okolí po výkladě, a dostává se jí ho
opětně, jako tolikráte, od tchyně, výmluvné a
spolehlivé vypravovatelky o lidových osudech na
Světlé a v okolí. Tu dozvídá se celého příběhu, jak
jest zaznamenán ve zprávě »Z literárního
soukromí«, a dojista ihned v něm odhaluje nejen
vzácnou látku povídkovou, nýbrž i námět, zcela
vyhovující vlastním jejím sklonům, názorům a
ci
132