milé, má kamarádka - krásná, nešťastná - milenec umřel - minula se s rozumem - umřela. Národní pověra to klepání na okno - dušička se loučí na cestě do nebe se všemi přáteli.«50 První část básně má formu dívčí písně na rozloučenou s milým, prostonárodní tón zachycen, umění verše i rýmu jest velmi primitivní. Druhá část jest obsahem i výrazem sentimentální líčení tří výjevů: dívka marně čeká na návrat milého; půlnoční znamení podává jí zvěst o jeho smrti; družky chystají předčasně zemřelé milence pohřeb. Báseň není ani psychologicky ani literárně zajímavá, naopak setkáváme se zde se vším naivním a nepůvodním aparátem naší poesie předbřeznové, se zeleným háječkem, vonnou lípou, půlnočním znamením, náhrobní písní slavíkovou.51 Božena Němcová nedovedla tohoto aparátu spojiti v zákonnější jednotu básnickou, ani naplniti vlastní osobnosti. Shrneme-li úsudek o poetické i vývojové hodnotě veršů Boženy Němcové, nazveme je vesměs výtvory epigonskými. Kolisá v nich stále mezi starší romantickou generaci českých veršovců a mezi nevykvašenými pokusy »Mladé Čechie«, z níž zvláště působil na jejího ducha V. B. Nebeský. V kusech baladických připíná se k českým romantikům úplně, ve vlastenecké lyrice však podléhá »Mladé Čechii«, která se shromaždovala v »Květech«. Nemůžeme však upříti, že formálně se veršujíci začátečnice dobře vyrovnala svým básnickým současníkům, ba že v lecčems je i předčila, a že slova, která jí psal dne 2. záři 1844 osobně zavázaný František Ladislav 128