a napadla mi ta nešťastná láska a ten bídný SVět.«46
V. Til1e velmi pravděpodobně, opíraje se také o
místní údaj básnířčin, slyší tu ohlas pobytu
Nebeského v Čechách z jara 1845 a snad i nového
jeho setkání s Němcovou; nejbolestnější
vzpomínky opět se vynořily.47 Takto by poslední
básnická skladba B. Němcové vyrůstala z téže půdy
jako první její pokusy veršované - a takměř
symbolický význam má, že tragická hrdinka
milujícího srdce tu dává výraz smutku, že každá
krásná láska končí se na této nehostinné zemi
bolestně.

O lásce· nadějné mluví pouze popěvek
»težulka«, nesvobodná to parafrase písně
prostonárodní až do zvuku rýmů. Vznikl v srpnu neb v září
1844 při návštěvě ratibořického domova, jak
poznamenává v sešitku rukopisném: »V
Ratibořicích, mém domovu, - v lesíku na vršku -
žežulka nade mnou kukala - a pode mnou ta
nejrozkošnější krajina. - Tak mi napadla pověra
lidu, ptát se kukačky - což jsem i já dělávala
na osud - a než jsem odešla z lesa - napsala
jsem na koleně olůvkem tyto verše.«48 Jako věrný
ohlas písně lidové s jádrem zvykoslovným hodil
se popěvek do Krolmusových »Staročeských
pověstí«, kde na dlouho zapadJ.49 Stručností výrazu
vyniká značně nad dvojdílné »Znamení,~, které
Němcová klade do r. 1843, ačkoliv sloh i
intonace je spíše řadí k »Touze« a k »Vodníkovi« do
léta 1844; otištěno bylo v »K větech« za
úrod.ného podzimu 7. září 1844. Základní motiv jako
v »Žežulce« jest zvykoslovný; rukopisný
sborníček poznamenává o něm: »Upomínka na děvče

127