z té Vltavy.« V básni samé, šťastného tónu
prostonárodního, vypravuje se o dívce, která přes
varování matčino vstoupí do vln Úpavy (ve všech
tiscích opakuje se chybně »Opavy«) a jest
zvábena zpěvem i čarokrásnou kyticí bledého,
mladého vodníka do záhuby. Ozývají se tu také
literární reminiscence. O vodníku, jenž láká
krásnou kyticí do vody, vyprávěl v »Květech« 1834
J. J. Langer v »Rozpustilém Janečku čili v
báchorce o vodníkovi« j42 celou shodnou situaci
podala pak tamže r. 1839 báseň J. J. Markova
(Jana z Hvězdy) »Vodníkova nevěsta«. Romance
Markova jest daleko dramatičtější. K břehu
jezera přichází dívka opuštěná, bez otce, bez mat·
kyj macecha jí zlořečí a družka odloudila jí
milého. Její pláč zaslechne vodník, krásný, svůdný,
bledý hoch, jenž ji vábí do svého křišťálového
paláce, ke skvostným a blýskavým hračkám, až
dívku vláká do svého objetí. Němcová, která se
vstupem básně pokusila o prostonárodní zbarvení své
skladby, nedostihla ani Jana z Hvězdy, jenž
napsal romanci zpěvnou, toužebnou, ryze
romantickou, naplněnou tajemstvfm vody a hudbou
lásky. Celým pojetím jest však cituplná básnířka
blíže jemu a tím i pravzoru všech baladistických
pěvců o svůdných bytostech vodních, Goethovi,
básníku »Rybáře«, než Čelakovskému a Erbeno.
vi, jejichž vodník jest zlomyslná bytůstka
groteskní. Erben, jehož »Vodník« nevznikl před r,
1848,43 má jednu shodu s B. Němcovou: matka
zdržuje dceru před vodou, živlem nebezpečným.

Balada »Zasnoubení«, dle vzniku poslední z
básní Němcové, mění se v druhé půli v oslavu

125