pozdravem poslaným od Boženy Němcové za
tím mužem, jenž ji udělal českou básnířkou a jenž
sám v lyrice své rád se vracel k osudové
symbolice hvězda jejich andělů i k elegii hvězd
padajícich?39

Ostatní čtyři básně Boženy Němcové jsou rázu
epického a nepřinášejíce do tehdejší poesie
české nových tónů, přimykají se k onomu
romantickému básnění, které s příklony k písni
prostonárodní rozvádí a obměňuje motivy bájeslovné a
zvukoslovnéj tím hlásí se k novému,
národopisnému období své spisovatelky, která na čas se
oddala silnému vlivu Erbenovu a Krolmusovu.
Dvě skladby, »Vodník«, otištěný v »České Včele«
26. července 1844 a »Zasnoubení«, uveřejněné v
»Květech« právě o rok později, náleží těsně k
sobě. Básnířka, jež vyrostla v údolí bystřiny Úpy,
znala od mládí vábnou a měnivou moc vody, o
níž napsala v »Babičce« i v pohádkách několik
nezapomenutelných straní v tom byla pravou
romantičkou, rozumějící hlasu vln a jejich
tajemných obyvatelťJ.. Jak se přiznává v poznámce
rukopisného sešitku40 a jak v souhlase s tím
vypráví také Podlipská,41 našla baladu » Vodník«
v bezprostředním styku s řekou. »Byli jsme na
Žofíně - seděla jsem sama u zdi pod kaštany a
dívala se na Vltavu - na obloze vysvítaly
hvězdy jedna za druhou a v duši mé vzpomníky se
řadily jako perle v růženci, - Utěšené údolí
domáci - mladiství moje - smrt krásného děcka
v divoké Úpěj - chtělo se mně podívat do té
fantastické říše vodníkovy. - A tak povstala ta
báseň; jakoby mně ji byl někdo pošeptával tam

124