už hodně setmělo.«

Souvislost této scény s básní »Hvězda má« jest
zřetelná: v obou projevech jsou hvězdy ve
spojení s osudem člověkovým, v obou souvisí také
anděl strážce s hvězdou osudu. Ale v lyrické,
poněkud nejasné básni není ona hvězda, k níž upírá
básnířka roztoužený pohled, dojista hvězdou
jejího osudu i nepraví se o ní, že se kali, nýbrž že
letí a hasne, a básnířka si vyčítá: »neměla jsem
k sobě vábit nebes oko jasné.« Za stejné nálady
a s použitím příbuzných zvykoslovných motiv\Í
vzniká tu pojetí zcela jiné, které se zcela
současně ozývá i v listě Bohuslavě Rajské dne 8.
srpna 1844:38 »Když Vy se co skvělá hvězda na
té tmavé obloze objevíte, kdo nebude bažit, by
jen jedinký paprslek toho blahodějného světla
dosáhl?« Interpretoval bych si tedy báseň »Hvězda
má« takto: Mezi tisíci hvězdami na obloze vábí
jedna jasná neobyčejná hvězda zrak básnířčini
její skvělá zář ukazuje, že patří jistě komusi
nevšednímu, pravému vyvolenci božímu. Básnířka
touží, aby anděl, který hvězdu rozsvěcuje, jí byl
andělem strážným. Leč v tom hvězda padá a
hasne: onen vyvolenec boží nebude jí náležeti X
proč, jen proč pokoušela Boha? Přidržím-li se
výkladu jiného, shledávám báseň úplně nejasnou,
jmenovitě, uvedu-li ji v souvislost s onou noční
rozmluvou v »Babičce«. Takto však vidím v ni
smělé a přece taktní odhalení vážného tajemství
básnířčina srdce: ale nač můžeme v létě neb na
podzim 1844 vážnějšího v osudu B. Němcové
mysliti než na tragické dozvuky rozchodu s V. B.
Nebeským? Není-li tento jemný lyrický vzdech

123