o rok později, dne 2. července 1845, píše
přítelkyni Bohuslavě Rajské Čelakovské: 32 »Často
si zapláču, když na to milé místečko, kde jsem
ty nejblaženější doby prožila, zpomenu - -
Vidím se na té louce plné kvítí, nade mnou
nezkalené nebe.« Z téže korespondence lze
poznamenati i jinou, poněkud vzdálenější paralelu k
druhému oddílu básně, kde líčí, kterak její duch
oblétá rodný domek a hledá tam rodiče.
Narážejlc na svou pohádku o zakleté holubici, píše 20.
května 1845 přítelkyni: 33 »Letěla bych vysoko
přes hory a doly až do země jednohlavého orla
k vysokému zámku. Tam bych sedla na srdce
matičce, na hlavu otcovu, pozobala sestry a bratry,
a zase dále letěla.« Takto slučují se v básni
»Touha« živly životně pravdivé i konvenčně literární;
tím by se podobala nejspíše časným pohádkám
básnířčiným. Když se B. Němcová později sama
pokusila o německé přebásnění »Touhy«, uznala
slohovou nejednotnost obou půlí básně a
ztlumočila jen působivější část první.34

Druhá její čistě lyrická báseň, »Hvězda má«
působí však ryzí pravdivostí citu i zažitku.
Otištěna byla v »České včele« 4. října 1844, tedy
po »Touze«, ježto »Česká včela« básní Němcové
neodkládala, není pravděpodobno, že báseň byla
poslána a napsána později než »Touha«. V. Ti11e35
má ji za ohlas návštěvy v RatibOřicích, a klade ji
brzo po návratu do Prahy koncem září 1844;
B. Němcová sama datuje ji v rukopisném
sborníčku říjnem 1844, což se spíše hodí k uveřejnění
jejímu. Vznik její objasňuje básnířčina poznámka
v onom sborníčku: »Vracela jsem se ve
společno
121