Bylo by příliš obšírno, kdybychom chtěli
uvésti všecky básně 30. a 40. let, jež variovaly brzy
v samomluvě dívčině brzy v oslovení mužově
tento národně romantický ideál české dívky; na
př. v I. svazku Chmelenského »Kytky« jsou hned
tři podobné básně »Panny české« od J. K.
Chmelenského, »Dívky české« od V. J. Picka a
»Češka« od Fr. J. Vacka Kamenického. Poslední
báseň zaslouží si povšimnuti zvláštního. jsouc
spojovacím článkem mezi Klopstockem-Stachem a
Němcovou. Třetí sloka jest volnou parafrasí
Klopstocka, arcH ve slohu naivně idylickém a
zároveň průpravou k Němcové; zní:

»Za řeč Čechů se nestydím.
tat bývala jich sláva;

a každého nenávidím,

kdo čechem být přestává:
kdo můj chce líbat růměnec,
Čech musí být a vlastenec.«

Božena Němcová jistě znala tuto píseň brzy
znárodnělou; přejala její postup, ale značně
rozhojnila motivaci, leč proti počátku jejímu »V
Čechách tam já jsem zrozená, vlast má, ta krásná
země«, postavila se do kontrastu »česká zem
mne nezrodila, přec je mou drahou vlastf«. Než,
pokrok hlásí se v uvedené předposlední strofě
Boženy Němcové: kdežto dotud zaznívala Y
Čechách vlastenecká poesie pouze jako milostná hra
naivních a citových srdci dívčích, stává se u B.
Němcové projevem uvědomělé duše ženiny, která
jako choť a matka plně rozumí důstojnosti a
po
118