A nyní zaznívá ona velká apostrofa českých
žen, jež jest jádrem básně: válečná nálada tu
šumí, rozkoš z »novočeského rána« vrhá sem své
rudé ,odlesky; blanické tuchy se tu vracejí
..jsme zcela v čarovném kruhu »Mrouclho
bojovníka« a příbuzných básní »Mladé Čechie«. Na
rozdíl od básně »Ženám českým« nemluví se tu
o mateřském úkole ženině, nýbrž o vlasteneckém
poslání ženině vůbec: i na ženy sestupuje
bojovné naladění, útlá panna v Orleáně stává se jim
vzorem, zlatá oryflama šumí jim nad hlavami,
právě jako mroucimu bojovníku Nebeského vlál
nad hlavou starý prapor, připomínaje mu jarý
šumot orlů. Na básni poznáváme též, do jaké míry
převzala poesie »Mladé Čechie« básnické
motivy starších vlasteneckých pěvcd. Z Kollára
(předzpěv verš 13-14 a mnohokráte jinde, na pf.
II, 138j V, 113) jest básnická geografie (,)od Drálu
k Šumavě od Balkánu k Vltavě«), pro niž měli
zvláštní zálibu z vlasteneckých starších básníki'l
Picek25 a z mladších Sabinaj26 Kollárovi (l, 12)
vděčí Němcová také za spojeni Vlasty s Libuši Đ
a ovšem především celé slovanské nadšení a snad
i kulturní humanitism (»boje svaté, boje míru,
žádný požár, žádná krev«) temení z tohoto prazdroje
české vlastenecké lyriky. Vedle tvůrce však
ozývají se i epigoni, především mělký a vřelý Václav
Jaromír Picek. V »Písních« z r. 1847, jež shrnuji
jeho lyriku ze 40. let, po časopisech otiskovanou,
nalézám dvě významné paralely k »Slavnému
ránu«. Báseň »Vlasti« líčí příští lepších dob v
Čechách takto:

114