ným ranní úsvit slovanského osvobození a odtud v sloce druhé přechází k antitesi českých žen a mužů, známé již z básně první »a muži-li ještě népovstanou, žrát-li má rez slávy zbraň, nuže slabá žena vstaň«. Dějinné vzpomínky na slavné předkyně pobízejtež české ženy k činu, z nich uvádí zmínkou Vlastu, kdežto celou dlouhou episodu věnuje »bohy vzňaté kněžně Libuši, věštkyni svaté, jenž všeliké slávy chrám Prahu vystavěla nám, věštným duchem símě činů sila, požehnáním je svým zasvětila.« čtvrtá a pátá sloka předvádí ve všeobecných obrysech trojí vidění Libušino, jíž se v hodině věštecké zjeví národu českého sláva, pokoření i obrození. 24 Kdežto však se sláva a pokoření prostě líčí, mění se v ústech Libuše vise obrozené budoucnosti ve velký apel, z něhož slyšíme ideje i slova Nebeského. »Kněžna zvolá: »»Zatluc na své hroby, rode statný! Vidím slavné doby, prápor věje, pluky bohatýrů táhnou v boje svaté, v boje míru; žádný požár, žádná krev, přece vstal zas český lev. Vzhůru, palmou věnči se mé plémě! Žehnám na věky tvé krásné země!«« « 113