zalítne bázeň ubledlá z matných synů,
paže se hotoví pro spásu svou k činu.

Procitněte děvy! - větrům zašeptejte,
vlastí létajícím zdobu české krásky;

vy pak naše dívky, na ty zvěsty dbejte,
větry znají, jež vás k vlasti pojí, pásky;
svaté jsou to zvěsty, mluví drahá máti,
vděčná vlasti dcera bude se k ni znáti.«

Stejným způsobem zaznívají v básních
»Zpěvcům«, »Jako v ranní zlatoskvělé záři«,17 důrazné
a vřelé tóny víry v probuzení z národní
malátnosti k veřejnému činu a touhy po spolupráci žen
a mužů v díle osvobození. Jest nesporno, že tyto
myšlenky uchvacovaly přes primitivní formu
básnickou jak mladé spolupracovníky Tylovy tak i
věrnou čtenářku »Květů« a jejich redaktora,
Boženu Němcovou.

Ze členů »Mladé čechie«, kteří do »Květů«
horlivě přispívali, vynikali zvláště Karel Sabina
a Václav Bolemir Nebeský. Karel Sabina
neodvážil se s nejsmělejšími básněmi v tomto duchu
vzletně napsanými do časopisů českých, nýbrž
otiskl je v »Hronce« roku 1837:18 s výmluvnou
prudkostí sobě vlastní vrací se tu Sabina k
myšlence o slovanském jitru, které zaplaší
současnou temnotu. Pro básně B. Němcové zajímavo si
všimnouti mezi těmito skladbami krátkého
»Blaniku«, odkud volá z »bludného spaní« hrdiny k
jaro bujnému jitru a pak prostředni sloky básně
»Slovan«, kde se potkáváme i s poetickou
geografii »Slavného rána«:

107