kolí však jako mrtvé nauky teoretiku, nýbrž jako živé a vášnivé výjevy plné individuálních hlav postavené do ovzduší zhuštěného, nasycené třaskavými plyny skutečnosti. Eliška Browningová nerozumí jen sociálnímu patosu doby, v níž vidí skutečně velikost a vznešenost, ona vládne i uměním zpodobovati sociální její tuně a bažiny, právě jako velicí prosaikové soudobí Dickens a Carlyle. Do těchto temně zpěněných vln nepohrouzila Eliška Browningová jasné své perutí v »Auroře Leigh« poprvé. Již r. 1844 vmísil· se její zpěvný hlas básní »Pláč dětí« do valného sboru anglíckých básníků protestujících proti krvavým krutoslem nespravedlivého společenského zřízení a zazněl tam štíhlou kantilénou vedle prudké obžaloby, valící se ze »Zpěvů o zákonech obilních« Ebenezera Elliotta, vedle útočné naléhavosti Tomáše Hooda, skladatele populární »Písně o košiH« i vedle patetické noty jiné básnířky Karoliny Nortonové. »Pláč dětí« (do češtiny přeložil Antonín Klášterský r. 1914) neúprosně stihá výdělkářské násHnictví, jež z kvetoucích luk honí děti do dusné tmy uhelných šachet a k věčně se kmitajícím strojním koltim v přádelnách a které nítí v drobných srdcích místo teplé důvěry v Boha sHtovníka třaslavou hrůzu před němým pánem nebes, podobným nelítostnému mistru dílenskému. Protest déře se tu přímo z nevinných hrdel a hrudíj stupňuje se chvílemi až v dychtění po smrti, která jest vábným ukonejšením a provázen jest, jakoby spodním tónem, snivou a nesmělou touhou po přírodě, po hrách, po volnosti mládí, 93