do děje neepické vložky všeho druhu. Forma, již
si vybrala, kolísá mezi veršovaným románem a
refleksivním eposem: čekali bychom, že pevně
vystoupí linie děje, povahy hlavních postav, duše,
malba hrdino Avšak nikoliv: i geniální svévole
básnických povídek Byronových, »Dona Juana«
nevyjímajíc, jest překonána. Ježto hrdinkou
románu jest básnířka, dobývající si srdcí čtenářu
a zápasící s předsudky kritiky, nedivme se~ že
najdeme na mnohÝch stránkách estetické a
kritické články ve verši, odbočky o helenismu a
o bájesloví, polemiku se špatnými vykladači
Homera, poznámky o jednotlivých druzích
poetických. Najdeme i více: veršovanou parafrasi
sněmovních řečí, socialistických článku,
filosofických úvah; najdeme plno učených citátu,
vědeckých výpiski't, časových komentářů. Eliška
Browningová dovede toto vše podivuhodně
zvládnouti, aniž upadá v suchopárnost, v mrtvě
referující tón: její umná tenká jehla vyšívá i do
poprášeného taláru učeneckého květy svěžích barev;
její puvabná ústa dovedou o všem hovořiti po
svém milostném způsobě; její jemný vtip připíná
se s nevinným a ne odolatelným šelmovstvím i na
zažloutlé hřbety nudných fo1íantu. čtenář, toužící
po soustředění, stále jest zastavován, přehlušován,
odváděn čarovnou hulkou rozmarné kouzelnice,
takže nejednou souvislost se mu ztrácí. Na tom
není dosti: řeč »Aurory Leigh« - jako ostatně
jazyk většiny básníku věku Viktoriina - přetížen
jest učenými narážkami z bible, ze starověkých
spisovatelu, z bájesloví, ba i z odborných věd;
přirovnání jsou složitá, zapečetěná, až i tajemná;

91