lidí ve svém zrcadle. Nebyla by bývala
Angličankou, kdyby byla roztříštila zrcadlo, které
skutečnost stílisovalo, ale zároveň odmocňovalo.

Častěji byla s psychologickým zájmem i s
pouhou nediskretní zvědavostí řešena otázka, do
které míry Eliška Browningová nakreslila v »Auroře
Leigh« vlastní podobiznu a vylíčila své osudy.
Kdežto rek románu Romney nemá s Robertem
Browningem ni rysu společného, není nesnadno
sledovati, jak hrdinka Aurora úzce jest spřízněna
s básnířkou, ale spíše s básnířkou před sňatkem
s Robertem než z láskyplné doby harmonického
soužití. Do Aurory vložila Eliška své umělecké
vyznání, svůj zápas o básnickou formu, své
statečné úsilí myšlenkové, ale nevyčerpala své celé
bytosti touto hrdou intelektuálkou, která jest
přizdobena také nejedním životopisným rysem své
původkyně. Velkou svou kulturu srdce, všecku
milostnou něhu své pokorné a obětavé lásky,
veškerou schopnost oběti, kterou si uvědomila ve
vztazích k Robertovi, promítla postavou druhou,
Marianou Erlovou, ženou slz a bolesti, jež
Romneyovu štěstí přináší nejvyšší dar -
sebezapře
ní, sebezapomnění. Mariana Erlová nemá ničeho
ze vnějších osudů a ze společenských podmínek
slečny Barrettové a přece neobráží ji krystalem
méně vybroušeným, než aristokratická Aurora X
krásné to svědectví pro psychologický um
básnířky, která sebe samu dovedla diferencovati do
dvou krajně ruznorodých postav, nadaných při
tom vzácnou pravdivostí.

S tímto subjektivismem »Aurory Leigh« souvisí
i svrchovaná libovůle, s kterou básnířka vkládá

90