na den odloučeni, První leta manželství, jež
ztrávili Browningovi v Italii, pravé vlasti svých srdcí,
byla básnicky méně vydatna, než Eliška myslila,
ale byla to léta přípravy pro »Auroru Leigh« j
dělilať paní Browningová všechen čas mezi velký
román ve verších a malého svého synáčka.

Ani »Aurora Leigh« vydaná r. 1856 (do češtiny
přeložil František Balej 1911) není dílem epicky
neosobním, přísně objektivním, jak by se zdálo
na první pohledí již to, že hrdinka knihy,
básnířka Aurora Leigh, vypravuje celý román svého
života v první osobě, prozrazuje převahu živlu
subjektivního. I tam, kde Aurora Leigh líčí osudy
cizích lidí náležejících zcela jinému prostředí,
oddaných úplně jiným názorům, obepíná jejich často
všední děje kvetoucími úponky svých refleksí,
svých obrazů, svých podobenství. Do příběhu
vložena jest celá řada dopisů: a hle, dělnice i
světačka, aristokrat i malíř píší týmž přetíženým,
zdobným, spletitým slohem, ktery jest Auroře
vlastní; ba takto i hovoří, aniž se dál jakýkoliv
pokus o karakterisaci mluvou. Ukázali-li nám
někteří francouzští mistři epické prósy, až kam lze
dojíti v neosobné věcnosti, učí nás anglická
básnířka lyrická, kolik nespoutané, samolibé a
episodické subjektivity snese volný útvar veršovaného
románu. Eliška Browningová připomíná krásný
symbol Tennysonův, jemuž Holman Hunt přidal
nesmrtelnosti výtvarné, »Dámu ze Shalottu«:
jako tato příslušnice kruhu Artušova nesměla
básnířka »Aurory Leigh« vidět skutečnost přímo a
tak spokojovala se po dlouhá leta při svém
zázračném předivu, že pozorovala odraz světa a

89