sá Dantův »Nový život«.

Když byla kniha dobásněna, náležela Eliška
Robertovi již cele. Sňatek sám nebyl bez
romantického zabarvení: Eliška váhala zprvu, věříc, že
její churavé a oslabené ústrojí zasvěceno jest v
brzku neodvratné smrti, ale vůle k životu
zvítězila, a poetka chtěla milovati a býti milovánu.
Lékaři radili, aby zimu ztrávila v Italu, a slečna
Barrettová toužila učiniti tak jen jako choť
Robertova. Panovačný otec nemínil svoliti ani k
cestě do Vlach a byl krajně popuzen proti lásce
dceřině k básníkovi. Milenci ustanovili se uzavříti
sňatek tajně bez otcova vědomí; stalo se tak dne
12. září 1846, a několik dní potom opustila Eliška
nepozorovaně otcovský dům, aby se do něho
nikdy nevrátila. Jen věrná služka a milovaný pes
Flush ji provázelYí hrozby a protesty
nesmířitelného otce ji následovaly.

Tu končí se korespondence Eliščina s
Robertem, nepřetržitý rozhovor v listech, jehož
hudební tok nadaný zvláštní mohutností karakterisační
připomíná na recitativ oper Wagnerových;
psychologové lásky a tlumočníci tvůrčích pochodů
básnických neznají mnoho pramenů
rovnocenných těmto dopisům, které před patnácti roky
odevzdal jediný syn pisatelů veřejnosti s
krásnými slovy: »Musíme všickni býti připraveni,
mohla-li by tajemství našeho denního života a naší
vnitřní duše poučiti bytosti nás přeživší, abychom
odevzdali je budoucím otevřeně, jak otevřeně teď
leží před Bohem. Prach patři prachu, duši patří
tajemství člověčenstva.«

Po patnáete let po sňatku nebyli manželé ani

88