(do češtiny přeložil r. 1908 Antonín Klášterský,
druhé přepracované vydání r. 1914), poslány byly
do světa s narážkou na znělky Camoensovy ke
cti milenky KateřinYi literárně vzdělanému
čtenáři připomíná nad to název portugalskou
jeptišku XVII. století, proslulou Marianu
Alcoforadovou, která dávno před Richardsonem, před
Rousseauovou »Novou Heloisou« a před Goethovým
»Werthrem« dala u vášnivé upřímnosti
promluviti trpícímu srdci zkrušenému horečkou prudké
lásky. I Elišku Browningovou, která věncem
znělek školených na renesančním sonetu anglickém
a nebezpečně závodících s Kristinou
Rossettiovou, ovijí čelo přítele, milence, muže,
vyburcovala cudná a pyšná láska z uzavřené cely
moderního kláštera; čím jiným byly pro půvabnou,
churavou Angličanku klasické studie, učené knihy,
přísný platonism, tuhá rozumová kázeň domu
oteckého? Ale nyní otevřelo se vězení, z říše
vidin a stínů smí konečně roztoužená bytost
vykročiti do plně osvětlené skutečnosti, a to, co
dotud plaše si šeptala za nejhlubšího ticha
půlnočního jako bázlivou prosbu nejvniternější
modlitby, mění se jí v jistotu životní. Nižší sféry její
bohatě vrstvené duše nedovedou ani věřiti, že by
naplnění tuch tak odvážných bylo možno, ale
láska, která proniká svítivou jasnovidností všecka
mračna pochyb, ví, že v její oblasti není nic
nemožného. V plesný sbor díku činění a radosti
soustřeďuje básnířka veškeré kladné hlasy svého
nitra, a z cely, jejíž nízké klenuti dotud obráželo
v temné ozvěně kajicné »de profundis«, valí se
nyní plnými proudy slavné »magnifícat«.
Nemy
85