se básnířka sdílela s PraeraffaeHty v malbě i v
poesii, přiléhaly slohově k helénskému básnictví
Shelleyovu, Keatsovu a Landorovu. Líčily
pološero světa, kdy zemřel velký Pan, a kdy se zjevil
Ježíš: záře šťastné Helady jako pablesk slunce
právě zapadnuvšího, leží ještě na zemi, ale v
chladném stínu kříže kyne jíž vykoupení.
Autorka, kterou vedle filosofické básně »Essay o
duši«, vydané ve dvaceti létech, proslavil dokonalý
překlad Aischylova »Spoutaného Promethea«,
obracela se pak v duchu novoromantiky anglické
ráda k látkám a náladám rytířským, kladouc na
zdobné krunýře středověké citlivou ruku ženy
moderní. R. 1844 vyšlo souborné vydání jejích
básní, kterým se končí první údobí života Elišky
Barrettové.

V lednu r. 1845 obdržela list Roberta
Bro\\'ninga, který se jí stal osudem. Browning v dopise
děkoval jí za zmínku, kterou věnovala v slavené
své skladbě »Lady Geraldine's Courtship« jeho
knize »Jablka zrnatá«, a vyvrcholil svůj
dopis slovy: »Miluji Vaše knihy celým srdcem a
miluji také Vás.« Eliška, ač jinak od světa
odloučená, přijala po několika měsících návštěvu
básníkovu, jenž bylo šest roků mladší. Tehdy,
dle pěkných slov Marie Gotheinové, sešla se
nejsubjektivnější básnířka Anglie s
nejobjektivnějším poetou anglosaského jazyka. Dotud zřela
básnířka stále za sebou stín, domnívajíc se, že jest
to stín smrti; nyní poznala, že jest to stín lásky.
Krásná ta slova se čtou v první znělce cyklu
»Sonetů z portugalštiny«.

»Sonefy z porfugalšfiny«, uveřejněné r. 1850

84