niCÍ osvobození ženské osobnosti. Karel Gutzkow
byl Charlottinou smrtí podnícen k tendenčnímu
románu o »Pochybovačce Wally«, jenž jest
fanfárou tehdejšího revolučního feminismu a
věnoval jí nad to nadšenou stať kritickou. Bystrý a
pohyblivý novinář Theodor Mundt sestavuje z
deníků a z rodinných i přátelských dopisů
Charlottiných pamětní knihu o své vřele uctívané
přítelkyni, nadepsanou »Charlotte Stieglitz, ein
Denkmal« a vytváří tím r. 1835 jednu z
nejdůležitějších knih celé doby: uprostřed tolika spisů
nepravdivých, strojených a přepiatých, v nichž si
libovali žáci Boernovi a Heinovi, působí tato
propracovaná ženská podobizna mocně svou citovou
vroucností a výrazovou prostotou. Jméno
Charlottino jde pak světem: netoliko obratný článkář
německý Gustav Kiihne, ale i dobře zasvěcený
francouzský publicista Sain-Réné TailIandier
zobrazuje ji s pochopením jako typ, v němž se plně
vyhranila německá duše ženská za soumraku
romantismu na samém prahu období liberálního.

Třeba že náležela celým temperamentem a
cítěním spíše pozdní romantice, přece zůstává
nerozlučně spiata s dějinami »Mladého Německa«,
jehož spisovatelé vytvořili její slávu; dějepisci
tohoto hnutí Prcelsz, Brandes, Dresch, věnovali jí
zvláštní kapitoly svých knih, řadíce ji po bok
Rahele Varnhagenové a Bettině Brentanové.
Zvláště Brandes, vystihující šťastně dobovou
syntésu, pojal ji pronikavě jako vysoký mr,avní příklad
celého pokolení; po Brandesových stopách
vzkřísil jeho berlínský žák R. M. Meyer ve svých
literárních dějinách její obraz a vyvrcholil
ducha
77