prvém rozpuku panenství nasadila svůj život pro
nicotného ješitníka Hjalmara, a jejíž obět zůstala
nadobro marnou. Jindřich Stieglitz, jemuž bylo
přisouzeno ještě patnácte let života, nevymanil se
ze svého slabošství; psal bezvýznamné básně,
truchlohry, cestopisy, bloudil na východě i jihu
Evropy, neschopen mohutnějšího dojmu a
rázovitějšího postřehu; konečně nalezl v Benátkách
vytouženou romantickou štafáž pro opožděnou
smrt muže, který přežil sebe sama. I jeho
současníci znali v něm pouze chotě CharIottina, a tím
zůstal osobivý básnílek také v literárních
dějinách. Postarala se o to mimoděk též jeho rodina,
vydavší z pozůstalosti Stieglitzovy dvě díla
pamětní, vztahující se k jeho tragické choti.
Nezískal-li mnohoslovný a samolibý Jindřich
Stieglitz ničeho, když pendantem k listům a deníkům
Char10ttiným uveřejněny byly jeho dopisy
snoubenecké, objevil se v celé své prázdnotě teprve,
když 1. Curtze odevzdal veřejnosti veršované i
prosaické výpisky z jeho vzpomínek na
Charlottu, psaných v prvnfch létech po skonu
hrdinčině. Jako Hedvika Hjalmarovi stala se mu
Charlotta deklamačním tématem: někdy v blouznění
náboženském, jindy ve výlevech jakéhosi
filosofického idealismu, ale často s titěrností vdovce
žebrajícího o soucit, oplakává její ztrátu, velebí
její obět, slibuje věrnost její památce, ale nikdy
nezkoumá v přísné a upřímné sebepitvě, zda
vykonává její odkaz. Sem tam kmitne se v
nekonečných těchto elegiích pravý básnický obraz
a hudebně instrumentovaná nálada, tak když v
řeckém bájeslovf hledá Charlottiny sourozence,

75