malomocný »ubohý Jindřich« v středověké básni
Hartmannově. Všickni již rytíře opustili, nikdo
se k němu nehlásí, nikdo v něj nevěří; jen
děvčátko znovu důvěřivě přichází, říká líbezně »min
Gemahel« a umiňuje si, že svojí čistou krví
vykoupí rytíře.

Charlotta předsevzala si, že svému choti dá
skutečně tragickou štafáž života, nejvyšší bolest,
v niž by nalezl důstojný obsah svého básněni a
obrozeni své bytosti. »Nešfastnějším nemohl by
ses státi, předrahý můj milenče! Zajisté však
štastnějšim v skutečném neštěstí. V nešťastenství
spočívá často podivuhodné požehnání. To
sestoupí zajisté na tebel« Viděla, že klid jest
hrobem jeho poesie, doufala, že zoufalství bude její
novou kolébkou. V listech duševně spřízněné
Rahely Varnhagenové četla filosofická slova o
samovraždě, psaná se stoickým souhlasem. Vše
bylo rozhodnuto. Letopisec jejiho života vypráví:
»Když 29. prosince r. 1834 večer přišla domů,
odhodila na zem krátký kožíšek a nákrčník,
pospíšila do ložnice, zavřela dvéře ke kuchyni, kde
byla služka, svlékla se, umyla se, oblékla se do
čistého, bitého nočního roucha, napsala několik
řádek pro Jindřicha, jimiž vyjádřila svou víru, že
mu z neštěstí vzejde nový život a skončila
vybídnutím, aby nebyl sláb, nýbrž klíden, sílen a
veliký. Pak položila se .na lože, a pevnou, jistou
rukou vbodla si do prsou dýku, již si na svatební
cestu koupila. Zemřela beze stenu s klidným
výrazem v krásné tváři.«

Tak leži před námi čistá a hrdinská, podobna
Hedvice z »Divoké kachny« Ibsenovy, která v

74