nosti indických gymnosofů. Práce a povolání
zdály se mu urážkou básnického genia, pokládal se,
dle duchaplného posměšku Gutzkowova, za
titana na řetězu, za Ganymeda, posla Olympu, jenž
musí v královské bibliotéce vydávati lokajům a
služkám knihy pro panstvo.

Roku 1828 byla svatba básníkova s
Charlottou; zdá se, že básník nepochopil duševní
bohatství své choti. Zatím co ona psala do svého
deníku »Nevěděla jsem nikdy a nevím doposud,
kam bych se měla podíti se vší svou láskou«,
hledal Stieglitz velký, důstojný obsah své poesie,
hlubokou nenávist Dantovu, slepotu MiItonovu,
žebráckou hůl Homerovu, titanský vzdor
Byronův, slovem velkolepou štafáž svého osudu. Při
tom naříkal na počet služebních hodin, skrovné
služné a nutil Charlottu, aby psala příbuzným i
mocným osobám prosebné listy za zlepšení jeho
postavení. Jeho básnická práce nepostupovala:
pomáhala mu v ní a napsala místo něho do
dramatu o Selimovi několik výjevů, jichž on
nedovedl provésti, ačkoliv byla v básnictví pouhou
ochotnicí. Hledala příčinu neúspěchu všude
jinde než v mělkosti jeho neplodné duše.

Cítila, že v době, kdy plamenná publicistická
výmluvnost Barnova bořila sloupy politického
zřízení, kdy řízný vtip Heinův leptal na všech
zpátečnících a šosácích, kdy studentskou mládeží
zachvívalo revoluční hnutí, jest potřebí něco
jiného než barevný exotismus, honosně o'Zdobný
orient. Burcovala básníka k skutečnosti a
přítomnosti. »Dnes lidé mají srdce světová. To jest
to rozkošné, to jest mladistvá doba, v tom jest
ži
72