čet! přílíš mnoho a procítil příliš málo. V prvním
svazku básní, nazvaném pedanticky »Gedichte
zum besten der Griechen« paběrkoval po
WaibIingrovi, Chamissovi a Vilému Miillerovi na
lánech lyrického filhelenstvi. Jako Platen,
Riickert trávil ze sladkých plodů, jež spadaly s
bohaté hostiny »Západovýchodního divanu«
Goethovaj v době, kdy Hugo básnil své »Les
Orientales«, líčil Stieglitz mnohem chudší paletou a
mnohem skrovnějším slovníkem Arabii a Persii,
Turecko a Čínu ve svých »Bilder des Orients«;
vedle lyriky zařadil tam též dva dramatické pokusy
»Den v Ispahaně« a »Sultán SeIim III.«. Ale
Stieglitz, který viděl celý svět hranolem knihy,
pokládal se za velkého básníka, právě tak
významného jako neuznaného. A byl přece
pouhým epigonem, jenž tráví jen z minulého, jsa
odkázán na milost svých mistrů. Nevyléčil se
nikdy ze své životní lži, potřeboval jí k svému bytí,
a vnutil ji snadno důvěřivé idealistce Charlottě,
jež se do něho zamilovala celou bytostí. žila jen
v něm, toužila se mu poddati jako Katinka
Heilbronski svému pánu, chtěla jako snoubenka pro
něho podniknouti neobyčejné oběti. Po šest let
žili snoubenci odloučeni, ale, jak nás poučuje
hojná korespondence, kochali se platonsky rozkoší
vzdálenosti, která připouštěla pěštění
abstraktního obdivu, matného ideálu.

R. 1827 přijal Stieglitz v Berlíně místo
gymnasialního učitele a asistenta, při královské
knihovně; vše pro zaopatření, ale s vnitřní nevolí. Byl
z romantického pokolení, jež v »Lucindě«
opěvovalo lenost a jež toužilo po činuprázdné
lhostej
71