ke kultuře goethovské.

Když r. 1822 poznal jedenadvacetiletý básník
Jindřich Stieglitz v Lipsku šestnáctiletou slečnu
Charlottu Willhoftovu, dceru bohatého kupce z
Hamburka, byla Charlotta neobyčejně zajímavá
kráska. »Měla čelo vysoké,« popisují ji její
přátelé, »jasné, myšlenkově vyklenuté, otočené
hnědými kadeřeMi. Výrazný byl obrys jejího profiluj
podlouhlý, úzký nosík, okouzlující ústa. Velké
hnědé oči hleděly se statečností, třpytíce a
jiskříce se. Kolem rtů ležel zvláštní jemně opovržlivý
rys.« Byla to snivá idealistka, odchovaná věrou
v genia básnictví a vznešenost osobnosti
tvůrcovy. Blouznila o pěvci nešťastném a neuznaném,
jakým byl Goethův Tasso, jakým byl Jindřich
Kleist. Tento romantický typ došel v byronském
období nové slávy: po příkladě Lordově stavěli
mladí básníci rádi na odiv zachmuřené čelo
rozervancovo a sarkastický výsměšek
opovrhujícího genia; v Německu vyhnal ve 20. a 30. létech
Grabbe tyto rysy v pitvornou karikaturu, a
slavený pěvec let třicátých, Freiligrath, prohlásil
znamení Kainovo za znak pravého básníka.

Tehdy přišel Jindřich Stieglitz z Gottínk do
Lipska, nesmělý filolog a poněkud domýšlivý
básnik, pronásledován nevinně pro domnělý
demagogický přečin a štvaný prázdnou ctižádosti. Měl
vzezření i způsoby po"ety: hnědý kabát a
kvakerský klobouk, přímé a pyšné držení, čelo v
oblacích; »mnoval Hegla a Goetha, Řeky, pruské
dějiny a německou svobodu, ruský život v
přfrodě, polské nadšení, všecko dohromady«. Jeho
nadání nerovnalo se zdaleka jeho ctižádostij
pře
70